Jak se závodí ve Skyrunningu v českých horách

hodiny-ikonka Doba čtení: 5 minut 

Horský běh má své neskutečné kouzlo. Pokud někdo byl v Alpách nebo jiných horách nad 2 000m nad mořem, moc dobře ví, o jakém kouzlu tady mluvím. A ještě po nich běhat? Sen! Co ale když chceme na pořádný běh vyrazit do českých hor? Za mě jsou jasnou volbou Beskydy. Dá se na nich běhat stovky kilometrů a přitom si užít pořádné kopce. V Beskydech probíhá řada možná už legendárních závodů. Jedním z nich je také Perun Skymarathon, nejstarší závod ve Skyrunningu v Čechách, který se běhá už od roku 2014. Já letos poprvé také stála poslední dubnový den na startu.

Co to vlastně je ten Skyrunning? 

Skyrunning jako extrémní sport v přírodě je obecně definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000 m, stoupání dosahuje alespoň 30 % a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti. Ve světě je to velmi populární běžecká disciplína. Země, které takové vrcholy nemají, byly dlouho vyřazeny z pořádání těchto závodů. A Česko na tom bylo stejně. Dostali jsme ale od federace výjimku. Za „Skyrace” mohou být považovány závody, které přesáhnout aspoň 1300 m pozitivního převýšení. Tento sport se tedy otevřel ještě většímu množství běžců. Česká asociace pro skyrunning byla založena v roce 2013 a tento rok považujeme za první rok skyrunningu v Čechách. 

Kde ale pořádat tak těžký závod? 

Beskydy jsou pro běžce příznivé hory, na kterých se dá nastoupat slušní porce vertikálních metrů, navíc je zde i příznivá domluva s ochránci přírody. Pořadatelé závodu chtěli nabídnout nevšední trať, která bude závodníky bavit a lákat. Volba pro místo pořádání Perunu tedy byla jasná. Závod letos slavil své osmé narozeniny a jednalo se zároveň o Mistrovství České republiky ve Skymarathonu. Každý rok se na něj sjede běžecká špička, v minulých ročnících i zahraniční. Perun má také poměrně ostrý časový limit a není tedy určený pro každého. A věřte, že pokud nemáte rádi velké kopce a neběháte je pravidelně, ani by vás to nebavilo. Trasa dlouhá okolo 42 kilometrů má 3400 m pozitivního převýšení. To vše navíc bez nejvyšší a nejznámější Lysé hory. Trasa se každý rok mírně mění podle povolení od ochránců přírody, ale její jádro zůstává stejné. Vše se točí kolem vrcholu Javorový. Na ten závodníci vystoupají hned několikrát. 

Jarní otvírák sezóny

Perun pro mě byl letos náhrada za zrušený závod LH24, který jsem měla běžet v zimě. Připravuji se na podzimní závod ve slovinských Julských Alpách, kde mě čekají náročné horské podmínky. Kde na ně v Čechách natrénovat? Třeba na Perunovi. Jdeme tedy na otvírák mé letošní sezóny. 

Start závodu byl lehce po deváté hodině ráno do příjemného jarního počasí. Nehrozil ani déšť, ani příliš velké parno. Po odstartování jsme vyběhli z Oldřichovic vstříc prvnímu stoupání. Pod kopec to není vůbec daleko, stoupání přišlo prakticky na prvním kilometru. Snažila jsem se nic nepodcenit, vytáhla hole a připravila hlavu na dlouhá stoupání. 

Nahoru, dolů a pořád dokola 

Tento typ závodů vyžaduje nejen fyzickou, ale také psychickou přípravu. Do kopce často jdete v kuse několik kilometrů a přejete si jediné – už být nahoře. Jenže nahoře přichází za mě ta mnohem horší část – cesta dolů. Ta vždy bolí mnohem víc. Snažila jsem se seběhy běhat na maximum. Do kopce stále nestačím, neumím prostě rychle chodit, ale z kopce už se tolik nebojím a prostě běžím, co to jde. Do Gutského pekla jsem si první seběh užívala. Dole otočka a zase stoupání. Kam jinam než na Javorový. Kilometry v takto náročném závodě utíkají hrozně pomalu. A to vám na psychice nepřidá. 

Z Javorového do Řeky následoval velmi technický seběh korytem řeky. Velké kameny, popadané stromy a klacky, místy tekoucí voda vám nedovolí na tento závod zapomenout. Chce to velkou opatrnost, ale zároveň se příliš nebát. Po seběhu do Řeky jsme si vyšlápli sjezdovku jednou stranou nahoru a druhou hned dolů. Rychle se zastavit na občerstvovačce a běžíme – nebo spíš jdeme – dál.

Nepodcenit jídlo a pití

Doplňování tekutin a pravidelný přísun energie je v takovém terénu velmi důležité a nesmí se podcenit. Sama jsem zvyklá běhat dlouhé běhy pouze na iontovém nápoji a záchranné tyčince, po které většinou ani nesáhnu. Ale tady jsem pravidelně energii doplňovala ještě dřív než přišla krize. Na závod jsem si připravila celkem čtyři gely, dva s kofeinem a dva bez kofeinu. Inkospor Energy Gel se sacharidy rychle nakopne a není těžký na žaludek. Gely jsem začala vždy po 10 kilometrech jíst a dostatečně zapíjet iontovým nápojem. 

V půlce závodu jsem sáhla po X-Treme Energy Bar, tyčince, která je jako dělaná na dlouhé a těžké závody. Rychle doplní vyčerpané zásoby sacharidů, obsahuje jednoduché i složité cukry a má fajn jemnou kokosovou příchuť. V záloze jsem měla ještě svou oblíbenou marcipánovou dobrotu - ACTIVE proteinovou tyčinku. Ale tu jsem si vychutnala až jako odměnu v cíli. V batůžku také vždycky mám ampulku s hořčíkem, tekutá forma horčíku při křečích hned pomůže. A když né mně, tak ji ráda dám závodníkovi, který zrovna na křeče trpí. ACTIVE Magnesium má navíc super chuť a není moc sladké.

Hurá na druhou polovinu závodu

Pokračujeme ale v závodě dál. Z Řeky stoupala trasa opět na Javorový. Jsme v půlce! Přes chatu Ostrý jsme sbíhali do Košařice a začali se blížit do cíle. Vlastně jsme měli cíl před nosem, ale ještě nás čekalo tzv. Grande finále. Doma při studiu mapy jsem si říkala, že tam přece nevede žádná cesta, kudy tedy poběžíme? Jak jsem stála na trase, kde šipka ukazovala – zde vlevo – bylo mi jasné, o co jde. Prostě stráň nahoru. Cestu si vyber sám. Schovala jsem hole a šla po čtyřech (doslova) šplhat nahoru. Pasáž sice má něco lehce pod kilometr, ale slušně jsem si na něm mákla a měla pocit, že jdu krok vpřed a dva kroky vzad. Ale ten výhled nahoře! 

Následovala poslední návštěva Javorového a hurá dolů. Jak jinak než sjezdovkou. Ale už jsem věděla, že to nějak doklepu, puchýře, nepuchýře, prostě jsem běžela. Můj osobní cíl byl zaběhnout závod pod šest hodin. To se mi povedlo ještě s minutovou rezervou. Celkem jsem doběhla jako 28 závodník do cíle, 4 žena k tomu. V mistrovské kategorii žen ve věku 30–39 let jsem byla první. Nohy se mě klepou ještě teď, když si na závod vzpomenu. Ale jízda to byla parádní. Ukázalo mi to rezervy, ale také to že jsem se přes zimu zvládla posunout a i v domácích, brněnských, podmínkách zvládla nějaké výškové metry natrénovat. 

Foto: Perunmaraton.cz

 

autor-ikonka Autor: Vanda Nováková

Vytvořil Shoptet | Design Shoptetak.cz

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení